O mně
Mám rád přírodu, zahradu, pěstování, a tak mi je velmi blízký pojem přírodní zahrada.
Pochopení pojmu přírodní zahrada, nebo přiblížení se k němu může jít třeba přes permakulturu. Také jsou mi velmi blízké východní filozofie jako advaita, jóga, budhismu, zen.. Tato moudrost mi dává základ, ze kterého vycházím při žití života. Je mi blízká i jejich praktická stránka, jako meditace, cvičení jógových asán, rozjímání… A permakulturu nevnímám jen jako přístup k rostlinám, přírodě, nebo kusu půdy, ale i jako ryze prakticky přístup k životu a jakýsi nástroj, skrze který jde filozofickou moudrost přenášet velmi praktickým způsobem do běžných dějů života.
Když si to člověk uvědomí, řekl bych, že v něm přirozeně začne vznikat touha být s tímto proudem v souladu protože jej vnímá jako sílu přesahující možnosti, které jsou člověku dané a zároveň vnímá, že tato sílu mu dává k dispozici vše, co potřebuje (nikoli chce).
Takový životní prostor pak člověku dává více, než kolik do něj člověk vkládá – čisté proto, že Život je postavený na vytváření přebytku.
Co je permakultura?
Slovo permakultura pochází ze spojení anglických slov „permanent culture“, tedy trvale udržitelná kultura.
Co se rozumí trvalou udržitelností?
Systém, který více spotřebovává, než-li produkuje, ze samé podstaty svého fungování nemůže být nikdy trvale udržitelný. Trvale udržitelný může být pouze systém, nebo přístup, který vytváří více, než kolik spotřebuje a napodobuje tedy základní princip přírody – vytváří přebytek.
Čím se vyznačuje permakulturní zahrada, respektive jaké činnosti, nebo jakou změnu to obnáší.
Je to vlastně velmi jednoduché, naše úsilí zaměřujeme na to, abychom pomáhali přírodě. Všemu živému dáme víc prostoru k růstu a životu, méně do zahrady zasahujeme, ale o to víc přemýšlíme nad funkčním a podporujícím se designem celé zahrady, nejen z pohledu vysazení a rozvržení jednotlivých zahradních prvků, ale také z pohledu proměny zahrady v čase. Dobře promyšlený design by měl být také samoregulující. Taková zahrada pak na nás nebude klást velké nároky na údržbu a v podstatě sama nám bude poskytovat jedlé plody.
Ale o to náročnější bude její vytvoření.
A co je trvalou udržitelností pro člověka?
Může ji nalézt v jakékoli činnosti, kterou bude dělat ze srdce rád, která jej bude bavit, bude jí vykonávat způsobem který přináší naplnění a nachází v ní smysl.
V tomto postoji, nejen že člověk energii neztrácí a nevyčerpává se, ale naopak mu takováto činnost energii zvyšuje.
Člověk se tak dostává do souladu s přírodou, životem a vytváří přebytek.
Zahrada
Fascinuje mě, jak zahrada může být krásná, plná života, zdravá, bez toho, abych se o její zdravím musel starat přímo, jak dobře se v ní člověk může cítit a navíc může poskytovat neuvěřitelnou hojnost nejrozmanitějších plodů od jara až skoro do zimy.
A odsud už je jen krok ke skleníku.
Mám rád věci kvalitní, funkční s určitým smyslem pro “krásu”.
Přál jsem si skleník, který by byl takový, a také nějak tak přirozeně zapadal do zahrady, byl její součástí a zároveň nějakým způsobem fungoval v duchu permakultury.
Hledal jsem takový skleník a nenašel jsem jej. Našel jsem skleníky krásné, ale nepraktické, nebo skleníky alespoň nějak tak praktické, ale nehezké.
Dřevěné skleníky
Před lety jsem začal stavět skleník, který by odpovídal mému ideálu – hezký a funkční. A to se podařilo, skleník má tvar zlatého řezu, aby co nejlépe využíval zimní světlo, kdy je slunce nízko, je z 20mm silného polykarbonátu, automatická závlaha, automatické otevírače oken, je dokonale utěsněný, v zimě větrá rekuperací, denní teplo, akumuluje přes výměník voda-vzduch do 2000l nádrže, kam se uloží až 16kw tepla za den a v noci se opět do skleníku uvolní. Ve skleníku rostou exotické rostliny a jeho největší problém je, že je pouze 2,7m vysoký.
Pak přišel impulz postavit skleník druhý, pro letní pěstování, u které byl největší důraz kladen na vzhled.
Začal jsem jej stavět a krátce na to, jsem si uvědomil, že mě celý proces kolem stavby skleníku velmi baví. Už od samého začátku, přemýšlení nad konstrukcí, která je elegantní a praktická, hledání kvalitních materiálů, vůně dřeva a kontakt s ním při jeho výběru a následná radost při práci s ním, pod širým nebem s vědomím toho, že člověk staví něco opravdu užitečného – buduje místo, které ponese své plody.
Uvědomil jsem si, že dělám něco, v čem bych rád dál pokračoval a neskončit jen u skleníku na mojí zahradu.
Skleník, který jsem postavil, byl hezký, pevný, ale z profesionálního pohledu měl konstrukční nedostatky a jeho montáž by nebyla intuitivní a bez metru by se neobešla.
Začal jsem hledat způsoby, jak tyto nedostatky odstranit a skleník udělat nejlepším možným způsobem. Ve spolupráci s mnoha lidmi s bohatými zkušenostmi jsme dali dohromady skleník, který považuji za perfektní ve všech směrech. Žádný zbytečný díl, vše do sebe pasuje jak stavebnice, obrovská konstrukční tuhost, dlouhá životnost, elegance a zároveň funkčnost, s vysokou variabilitou, kdy je možné používat mnoho druhů různých výplní.
Kdyby něco šlo udělat lépe, udělal bych to. A ze skleníku to je cítit…
Permakultura na zahradě
Dalším znakem permakultury je, že systém, který více vytváří, než spotřebovává, musí produkovat minimální množství odpadu, nebo žádný. Nakonec odpad je právě jednou formou přebytku. A je tak nazývám právě pro to, že pro něj nemáme další využití. V okamžiku, kdy pro něj máme další využít, už není opadem. Mohou to být drobnosti jako kompostování všeho organického z domácnosti, vytváření kompostu z posekané trávy, z přebývajícího dřeva mulč a nacházení nového využití pro staré věci.. Hotový kompost pak přijde opět na záhony, nebo pod dřeviny a stává se z něj tak drahocenný přítel, který zahradě přináší plno živin a znovu se proměňuje v plody, tedy přebytku. Odpad na jedné straně, může být novým vstupem na straně druhé a navíc spousta sousedů tím může být potěšena a dokonce to, co je pro ně odpadem na zahradu budou sami vozit.
Stejným způsobem můžeme uvažovat o živlech a prací s němi – (dešťové) vodě, slunci, větru a půdě. Půda je pak kapitolou sama pro sebe, zejména permakulturní záhonky jsou toho krásným a velmi zřetelným příklade – kromě kompostu a mulče nevyžadují téměř žádnou péči, rostliny v nich rostou do bujných rozměrů a hlavní úlohou člověka na nich je sklízení plodů
Jedná se vlastně o zamezení plývání – energie, které je se nám dala k dispozici v jakékoli své formě, využít a nenechat jí jen tak zmizet, nebo ještě dokonce na její „zmizení“ vynakládat další energii.
Vytváříme tak soběstačný, samoregulující, zdravý ekosystém, který je plný života a také plný celých potravních řetězců. V takovém prostředí je velmi nepravděpodobné, že dojde k přemnožení jednoho druhu do té míry, aby se z něj stal škůdce. Ale je potřeba brát úvahu, že se jedná o proces roztažený v čase, který zabere nějaké ty roky, než dospěje do své plné síly. A nakonec možná, že důležitější než tento stav, je právě cesta k němu, kdy se samy učíme a měníme.
Znakem permakultury také asi bude „rozjímavost“, kdy zahrada poskytuje dostatek prostoru a času lidem, kteří se místo její údržby mohou zaobírat radostí z ní. Je až neuvěřitelné jak velká míra činností, které se na zahradě běžně vykonávají, jsou nejen zbytečné, ale dokonce přímo škodlivé. A čím pomaleji bude člověk žít, tím snáze to uvidí. Těch nutných činností je opravdu jen pár, a my si tak můžeme najít mnohem více času na ty, které děláme rádi.
Odpověď na otázku, jaké činnosti jsou škodlivé může být velice jednoduchá. Každá činnost, která směřuje k vytvoření něčeho, co se v přírodě přirozeně nevyskytuje – odhalená půda, rytí, krátký trávník, hrabání listí, strom bez podrostu a další. Příroda má své metody, které jsou ověřené miliony let. Ale také to neznamená, že nic z toho nemůžeme dělat, naopak, můžeme se inspirovat a zvážit, do jaké míry chceme činnosti vykonávat a nebo to nechat na silách přírody.
Třeba ovocný strom v jedlém lese nevyžaduje téměř žádnou údržbu, je zasazen tak, aby měl prostor a mohl plně vzrůst, bylinné a keřové patro se stará o pokrytí a zastínění půdy, která pak nevysychá a poskytuje prostor pro drobné živočichy, kteří zase konzumují jiné, vhodná kombinace rostlin se stará o zkvalitnění půdy, není potřeba hrabat listí, ani sbírat opadané plody, protože se ztratí v podrostu a slouží jako hnojivo, potrava a mulč a mnoho dalšího…
Taková zahrada pak poskytuje přebytek – plodů, materiálu a těch věcí, co jsou tak nějak neuchopitelné. Člověk pak ani nemá potřebu úrodu „bránit“, protože se z ní mohou najíst všichni, počínaje těmi nejmenšími živočichy
Zázraky na zahradě se nestanou za rok, dva, nebo tři. Ale nakonec se stanou.
Permakulturní zahrada je místem, kde vzniká soulad mezi člověkem a přírodou. A ona mu na oplátku, mimo jiné, odhalí mnohá ze svých tajemství.
Člověk a příroda se dotýkají bez slov
Není ani tak dovedností, jako spíš životním způsobem nebo přístupem, kdy se člověk neustále od přírody učí, respektuje ji takovou, jaká je a snaží se s ní být v harmonii podle svého chápání a pomáhat jí.
Není to nějaký cihlový stav, ale cesta, po které se rozhodne jít. A je to cesta neprošlapaná a cesta individuální, protože každý jsme jiný, každá zahrada je jiná a tak to, co je vnímáno jako harmonické, může mít mnoho podob…
Ale je to cesta života, zostřování vnímání a cítění, pomalejší života. Možná nevyletíme vysoko, ale určitě budeme mít možnost se ponořit hluboko do pochopení života.